FANTAZII SE MEZE NEKLADOU

33. kapitola - čas

1. ledna 2008 v 19:39 | Andy |  Poslední z rodu fénixe
Krajina zasněžená sněhem se začala pomalu probouzet. Ranní paprsky dopadali na ledové kapky a odráželi se dál. Pár jich zabloudilo i do jednoho pokoje, kde spala dívka tvrdým spánkem. Ale ten neměl mít dlouhého trvání. Už byl čas vstávat, a tak sen začal ustupovat a ona procitávala. Zavrtěla se v peřině a přitáhla si k sobě víc polštář. Rukou zajela pod peřinu na místo, kde měl být. Ovšem její ruka nic nenahmatala. Zprudka otevřela oči a rozhlédla se po pokoji.

Třeba je jenom v koupelně. Vždyť vždycky stával dřív než já. Blesklo jí hlavou. Ale jeho postel je studená. Otočila svůj pohled do kouta, kde měli být jejích batohy. Jeho tam nebyl.

To ne. Otočila se, aby zjistila, jestli odešel. Bidýlko pro Alexe bylo prázdné. "On odešel bezemě. Vždyť mi to slíbil. Ne to ne." Zašeptala do ticha. V mžiku byla na nohou a běžela dolů. Vlítla do kuchyně.

"Je tu Harry?" Vychrlila otázku na Jamese.

"Ne. Já myslel, že je s tebou." Odpověděl nechápavě. Na nic nečekala a vyběhla k vchodovým dveřím. Trhnutím je otevřela a hledala nějaké známky po člověku, kterého milovala. Nikde nic. Ani stopa.

Ale co jsme taky mohla čekat. Že na mě počká venku? No to těžko. Když chce odejít a mě nevzít s sebou tak to prostě udělá.

"Hermiono co je?" Zeptal se jí James, který jí celou dobu sledoval.

"On odešel." Odpověděla potichu.

"Slíbil, že mě vezme sebou a už zase odešel." Zašeptala zkoro neslyšitelně. James se podíval na bílí zasněžený les.

"Určitě k tomu měl důvod. On by tě neopustil jen tak." Obrátila k němu svou uslzenou tvář.

"Jsi si tím jistý?" Zeptala se plačtivým hlasem.

"Tak jako málo věcmi na téhle planetě." Odpověděl s úsměvem James.



A čas šel dál. Jestli si myslíte, že se zemí začali čířit zvěsti o cizinci, který bojuje za dobro, tak by jste se zmílili. Po Harrym jako by se země slehla. Všichni v sídle Fénixů měli strach. Strach o nejmladšího z rodu.

Čas plynul vesele i smutně. Lily zjistila, že čeká další přírůstek do rodiny a všichni z toho byli velice šťastní. Hermiona se dál věnovala svému výcviku a úplně se do něj ponořila. Nevnímala už běžící čas. Všichni byli zabráni do svých problémů, takže nedávali pozor na okolí. A to byla ta chyba. Jinak by si totiž určitě všimli bílého vlka, nebo fénixe, jak obcházejí okraje pozemků a všechny pečlivě sledují. A taky by si všimli, jejich proměn i toho, že se objevují čím dál tím méně a méně. Bylo právě dvacátého-šestého července a všichni v domě byli čím dál tím víc tichý a neklidní.

Lily jenom ležela a hladila si své bříško. James bloumal po domě, nebo byl s ní, a ostatní dělali své obvyklé práce. Všichni až na Hermionu. Ta ležela na své postely a četla nějakou knihu. Najednou se domem rozezněl alarm. Mohla ho slyšet i ona, protože už několikrát byla s Jamesem na nějaké té akci. Rychle se postavila a běžela do místnosti, kde odposouchávali řád. Uvnitř byl i James, Lily a její matka. Otec s nimi momentálně nebyl, protože odjel do zahraničí shánět podporu v boji. Hned se na ní stočili všechny pohledy.

"Ministerstvo." Odpověděl James na její nevyřčenou otázku. Přikývla a mávnutím hůlky na sobě rodinný hábit fenixů. James říkal, že patří skoro do rodiny, tak proč by nemohla mít už hábit. Její matka na sobě měla modrý hábit s kápí. James přistoupil k Lily a políbil jí.

"Buď opatrný." Zašeptala mu do ucha. Přikývl a i s ostatními se přemístil přímo na ministerstvo kouzel.



V atriu zuřila bitva o které se jim ani nesnilo. Fénixův řád posílený ministerskými bistrozory zde vedl boj proto dvojnásobné přesile smrtijedů. Rychle zhodnotili situaci a přidali se k boji. Dařilo se jim likvidovat smrtijedy, ale problém byl, že jich pořád přibývalo. Už nešlo nikam utéct. Jenom vydržet a bojovat. James zrovna odhodil a omráčil skupinku smrtijedů, když se mu naskytl nepěkný pohled. Voldemort stál nad jednou osobou v červeném plášti a něco jí říkal.

Hermiona se probojovávala co nejvíc do středu smrtijedů. Měla v úmyslu použít jedno staré kouzlo na svázání magie. Najednou ovšem stanula tváří v tvář člověku, kvůli kterému je zde. Voldemort na ní upřel svůj pohled a ušklíbl se. Ani nic neřekl a vyslal na ní mučící kletbu. Rychle uskočila a zkusil ho omráčit. Neuspěšně. Další mučíci kletba a ona zase uhýbá. Zároveň do ní ovšem naráží ochromující kletba a ona padá na zem. Přišel k ní a prohlíží si jí.

"Teď jsi nebyl tak dobrý jako minule." Ušklíbnul se. "Crucio." Nesnesitelná bolest jí proudí tělem, ale ona nekřičí. Je přece jedna z fénixů. No tedy bude.

James se hned rozhodl jednat. Musí Hermionu zachránit. Jeho výhodou je, že Voldemort nedává pozor. Bude to jenom chvilka. Ale tohle byl zase špatný předpoklad. Jen co vypálil své kouzlo se mu Voldemort elegantně vyhnul a poslal na něj několik kleteb z černé magie. James se hbitě vyhnul. Jenom té poslední se vyhnout nestačil. Cítil, jako by ho od prsou kopnul kůň a on odlétá několik metrů pryč zatímco Voldemort se směje.

Musím se dostat k Hermioně. Bleskne mu hlavou. Pomalu se připlazí k ní a nedívá se přitom okolo. Voldemort to pobaveně sledoval.

"Ach ta láska a ta starost. To je vaše slabina. To díky ní jste tak zranitelní."

"To díky ní jsme tak šťastní." Zašeptala Hermiona a po tváři jí začali téci slzy.

Najednou se uprostřed sálu objevil malí plamínek, který postupně sílil, až z něho byl velký oheň. Co na něm ovšem bylo divné bylo to, že nebyl jako normálni plameny, ale byl celí černý. Vrhal tlumené světlo a vypadal nadmíru tajemně. Nikdo se nemohl vynadívat toho pohledu. Bylo to tak mrazivě a děsivě krásné, až to nemohlo být zkutečné. Najednou z ohně vyletěl podivný tvor. Byl tvořen z onoho ohně a měl žlutě planoucí oči. Všechna si prohlédl svým poheldem a zastavil se na dvojici v červeném plášti. Oba se při tom pohledu zatřásli. Pak pták začal zpívat. Z toho zpěvu šel mráz po zádech. Všichni smrtijedi si zacpávali uši, protože jim to přišlo jako něci naproso příšerného, zatímco bistrozoři a fénixův řád s velkou radostí poslouchali onu píseň.

Při té písni se něco zvláštního dělo s ohněm. Začal se různě kroutit až se nakonec zhroutil do ohromného ohnivého tornáda, které nabýralo na rychlosti. S náhlím bleskem a udeřením hromu se oheň jako by vcucl do jediného bodu a celku. Na místě, kde předtím byl ohniví pilíř stála postava zahalená do temnoty. Jenom dvě zelené oči svítili z podkápě. Dalši překvapení bylo, když se postavě na zádech objevili dvě nádherná křídla. Vypadala, jako by byla ze světla a spolu s temnotu tvořili zvláštní kontrast. Neznámí se rohlédl po místnosti a pohledem spočinul jako tvor na naší dvojici.

Zašeptal nějaké nesrozumitelná slova a oba jako by chytla neznámá síla a postavila na nohy. Okolo obou se objevilo ono světlo a Hermiona s Jamesem cítili náhlí příval energie. Bylo to tak prudké až z toho museli začít křičet. Fénixův řád a bistrozorové zapochybovali a obrátili hůlky i proti neznámému, zatímco smrtijedi se náramně bavili. Najednou vše skončilo a James s Hermionou se chytili za hrudník. taková síla v nich už dlouho neproudila. Cítili se, jako by spali snad týden a měli energie na rozdávání. Oba se na sebe podívali a postavili se do bojové pozice proti postavě v černém.

Oba sinchronizovaně mávli hůlkou a proti neznámému vyrazili dna odlišné paprsky. Vzájemně se propletli a narazili do osoby, ale nic se nestalo. Ona prostě jenom dál stála a koukala na ně. Nechápali to. Vždyť ty kletby toho neznámého měli odhalit a přinutit ho, aby řekl kdo je. Ale ono nic. Jak jen tohle bylo možné. Postava se jenom bláznivě rozesmála.

"Nejsem tak blbej, jak vypadám." Ušklíbl se na ty dva. Nechápavě se na něj dívali a přemýšleli, jak to myslel. Oba je nechal stát překvapeně na místě a otočil se k Voldemortovi.

"Ahoj Tome." Pozdravil ho, jako nějakého kamaráda.

"Kdo jsi? A neříkej mi tak. Jsme lord Voldemort."

"Ale najednou. Ve škole jsi byl Tom Roivolt Radlle. Ale všichni kromě zmiojozelu ti říkali radlice. Vemte radlici. Potřebujeme odklidit nějaký kýbl hoven rozlitý na podlaze." Voldemortovi ztvrdl úsměv na rtech.

"Jak tohle víš?" Zasyčel.

"Já toho vím. Znám tvojí školní docházku celkem slušně. Řekni mi. Ještě máš tu jizvu na zadku, jak ti Dawger podpálil zadek? Co já vím, tak si byl tak dva týdny na ošetřovně." Všichni se dali do smíchu. Dokonce i někteří smrtijedi měli co dělat, aby se nerozesmáli.

"Kdo sakra jsi?" Zařval Voldemort rudý vzteky.

"Ale Tome. Opravdu to chceš vědět?" Zeptal se neznámí.

"Ano chci."

"No jak chceš." Řekl krátce neznámí a rázným gestem si stáhl kápi. Všichni koukali na mladíka tak kolem sedumnácti let s nepochopením, jenom Voldemort se na něj díval velice překvapeně.

"Tak co Tome? To ani nepozdravíš bývalého spolužáka?"

"Nazdar Srdersi." Zavrčel Voldemort.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 artur artur | 1. ledna 2008 v 20:44 | Reagovat

super

2 Arania Lown Arania Lown | Web | 1. ledna 2008 v 21:29 | Reagovat

Parádní kapitolka, ale ten konec mi zamotal hlavu, doufám, že mi ji co nejdříve rozpleteš. Jinak je to super povídka a doufám, že tu pokráčko tedy bude co nejdříve.

Ary

3 Polgara Polgara | Web | 4. ledna 2008 v 12:53 | Reagovat

Teda, další výborně napsnaá kapitola, jenom na ten konec jsem koukala jako tele na nový vrata...ještě že další jsou přidané

4 Hermiona Potterová Hermiona Potterová | 25. září 2008 v 20:04 | Reagovat

Nádherné povídky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama